Vím přesně, jak bych se měla ke své tvrdohlavé tříleté dceři zachovat. Nevzdat to při záchvatu vzteku, důsledně trvat na pravidelném odchodu do postele, trvat na teplém svetru, když je zima... a tak dále, a tak dále. Jenže velmi často to stejně neudělám,“ říká Karolína, matka dvouleté Karličky. „Je pravidlem, že její záchvat vzdoru přichází vždy v tu nejnevhodnější chvíli. Někam spěcháme nebo jsem unavená nebo jsme v davu lidí a já nechci svému okolí předvádět divadlo, anebo zkrátka už nemám sílu se s Karličkou přetahovat. Netušila jsem, že vzdorovitý člověk ve věku pouhých dvou let z vás může vysát energii jako upír.“
Mnoho dětí ‚zlobí‘ hlavně proto, že je svou reakcí nechtěně povzbudíme. Pokud si často říkáte: „Dovolím mu to ještě jednou a víckrát ne,“ není se ani čemu divit.
Hledáte nějaké řešení pro chvíle, když nemáte energii zápasit s vlastní potomkem? První věc, po které byste měli sáhnout, je stanovení řádu pro vás oba. Zkuste si pravidla napsat a vyvěsit je na lednici. Budete je mít denně před očima, sžijete se s nimi. Připomenou vám, co je možné tolerovat, a co už ne. Můžete k nim také nalepit vystřižené obrázky dětí v různých situacích. V postýlce, při čištění zubů, když pláčou, smějí se nebo se mračí. Pak bude seznam ‚čitelný‘ i pro vašeho potomka. Vytvořte si návyk ukázat mu obrázek pokaždé, když (doma) zlobí, a svoje chování si lépe uvědomí.
Až stanovíte pravidla, stačí je ‚pouze‘ uplatnit a ovládnout se v situacích, které s ratolestmi ve věku 2–3 let prožíváme nejčastěji.
Moje kamarádka Kristína má tři děti ve věku 7, 5 a 2 roky. Dva starší kluci procházeli ve věku mezi 1–2 lety krátkým obdobím, kdy házeli všechno na zem. Pro nejmladší dvouletou Natálku je však nyní ‚hod jídlem‘ oblíbenou sportovní disciplínou. Nezabírá ani to, když jí máma vyndá ze židličky a pošle z kuchyně pryč. Příště se opět nevinně usměje, podívá se mamince do očí, hrábne do uvařené mrkve a s rozkoší sleduje, jak oranžová hmota padá k zemi.
Co dělat? Dítě v tomto věku je už dost velké na to, aby pocítilo důsledky svého ‚testování‘ zemské přitažlivosti. Řekněte mu, že jídlo musí ze země posbírat a pak podlahu utřít hadrem. Nepomáhejte mu, i když váš potomek fňuká, a stůjte nad ním do té doby, než práci dokončí.
Pokud jen jednou přestane házet jídlem, může dostat malou odměnu. Ne ale hned čokoládu. Stačí objetí, pomazlení se nebo si s dítětem budete odpoledne déle hrát.
Tříletý David je velmi neposedný. „Když ho nechám chvíli v pokoji, s oblibou vyleze na komodu, na klavír nebo dokonce na okenní římsu,“ tvrdí jeho máma Sylva. „Museli jsme proto z jeho pokojíku odstranit skoro všechen nábytek. Má tam jen postel, malý stůl a židličku. Jenže Davídek leze na všechno a kdekoli, pokud ho nedržím pevně za ruku. Nedávno jsme seděli v čekárně u dětské lékařky, kde se během dvaceti minut neustále pokoušel vylézt na prázdné police. Když jsem ho vytrvale sundávala a napomínala, spustil takový randál, že nás díky tomu zavolali do ordinace dřív, i když před námi byla ještě jedna maminka. Ta jen soustrastně pokyvovala hlavou a ani se nezlobila. Byla asi ráda, že má vedle sebe andílka, který tiše sedí a hezky si listuje v knížce.“
Co dělat: Z aktivního chlapečka s geny horolezce zřejmě nikdy nebude typ ‚kam ho posadíte, tam ho najdete‘. Tvrdší metoda je nechat dítě spadnout z malé výšky, kde se mu nic nestane, ale na to asi nemá každý nervy. Zkuste tedy schůdnější řešení: klidně k němu přistupte (když třeba sedí na radiátoru) a dívejte se mu do očí. Vložte do toho pohledu veškerou svoji sílu. Přibližte obličej k jeho tváři a důrazně a klidně řekněte: „Nedělej to, protože můžeš upadnout a uhodit se. A pak tě to bude bolet.“
Jenže s opravdu hyperaktivním dítětem je někdy těžké pořízení. Ve frontě na poště jsem viděla maminku s tříletým klukem, který celou dlouhou dobu čekání (asi 30 minut) hopsal mezi stojícími lidmi, lezl po lavicích a skákal z nich na zem a bouchal do zdi. Viděla jsem, jak je jeho máma unavená a zoufalá. Přitom věděla, že s tím nejde nic dělat. Ale přece jenom: Pokud vaše dítě patří do kategorie velmi neklidných a při čekání na něj nezabírají knížky, či hračky, možná vám pomůže, když jeho fyzické aktivity usměrníte samy. U lékaře se třeba můžete procházet po chodbě kliniky. Někdy tam bývají na nástěnce obrázky nebo květiny či jiné menší děti. Dobrým ‚polykačem energie‘ pohybově aktivních dětí bývají i schody. Řekněte dítěti, že po nich může chodit nahoru a dolů a přitom si říkat do rytmu nějakou říkanku, třeba ‚skákal pes přes oves...‘ Požádejte zdravotní sestru, ať na vás zavolá, protože nebudete sedět hned u dveří. Na poště také nemusíte stát vždy v řadě a můžete se domluvit s lidmi, kteří stojí před a za vámi, že se jdete s dítětem na chvíli projít a za pět minut se vrátíte.
Přestože je dvouleté dítě někdy tak vyčerpané, že se mu klíží oči, zuřivě odmítá jít odpoledne spát. Čím je unavenější, tím více vzdoruje. Moje neteř Olinka byla jednou po návštěvě u kamarádky tak unavená, že když měla jít odpoledne spát, všechny, kdo se ji pokoušeli uložit, pořádně ‚zmlátila.‘ Nakonec se mojí sestře povedlo dceru zpacifikovat tím, že ji ukázala nějaký obrázek v knížce. Nenápadně ji přitom vmanévrovala do postele. V tom momentě, jak Olinka zalehla, zavřela očka a už jsme slyšeli jen její poklidné oddechování.
Co dělat: Když vaše 2leté dítě stále potřebuje odpolední spánek – a vy to víte, protože mu třeba odpoledne na chvíli poklesne hlava únavou – je potřeba ukládat ho stále ve stejnou dobu. I když se brání a křičí, nechte ho vzdorovat a odmítat, co chce, ale přesto ho položte do postele. Možná se bude chvíli zmítat a plakat a nebude to žádná legrace, ale když se naučí, že věc myslíte vážně, obvykle to vzdá a příště se už nebude konat žádný ‚cirkus.‘
Až se vaše dítě začne přibližovat věku 3 let, můžete spojit jeho odpolední spánek s nějakou příjemnou událostí, která bude následovat. Naše sousedka třeba říká svému dvouapůlročnímu Honzíkovi, že čím dříve si odpoledne lehne, tím dříve si bude moct hrát s kamarády, které pozvou na návštěvu. Honzík potom uléhá do postele s tím, že se na něco těší.
Některé dětí kolem tří let už nechtějí odpoledne spát, protože to nepotřebují. Pokud to dítě dlouhodobě odmítá nebo přece jenom spí,
—————